Poslední zbohem
Žila jsem v domě, kde ještě panovaly dobré sousedské vztahy. Zvlásť s jednou sousedkou jsme si byly blízké, měla vnučku Veroniku, kterou občas hlídala. Malá Veronika si zvykla chodit ke mně na návštěvu a já ji moc ráda viděla. Když její babička onemocněla zhoubnou chorobou a náhle zemřela, přišla Veronika s tím, jestli bych ji nemohla dělat náhradní babičku.
Její důvěra mě potěšila a já s radostí souhlasila. Společně jsme se učily, dělaly úkoly a hraly společenské hry. Největší radost Veronika měla, když ji její rodiče nechali u mě spát přes víkend. Protože mám v ložnici jen jednu postel, spávala Veronika v obývacím pokoji na válendě. Jednou se ji přihodilo cosi podivného, o čem mi pak ráno vyprávěla. Uprostřed noci ji probudilo veliké světlo ozařující celý pokoj. Veronika uviděla svou babičku sestupovat z nebe dolů k sobě.
Babička byla obklopena mlhou, vzala Veroniku za ruku a řekla ji, že se přišla rozloučit. Chvilku podržela její ruku ve své a pak se zase pomalu vznesla vzhůru. Holčičku pak dlouho brněla ruka, za kterou ji babička držela, ale potom znovu usnula. Druhý den ráno jsme spolu ten zážitek probíraly.
Uvědomily jsme si, že se vlastně nikdo z rodiny s babičkou před její smrtí nemohl rozloučit, smrt přišla přílis rychle. A tak to její duch přišel napravit. I když už je Veronika dospělá, na tu noční příhodu stále vzpomíná. Je to důkaz toho, že nás duše zemřelých navštěvují, ale je jen málo vyvolených, kterým je dovoleno je spatřit.